Pathfinder Praha Kythorn 1387 V

Zápisky z pamětí Ctihodného Otce Hirama Šedorukého, opata Vznešené duše Údolního letopočtu 1497, přepsáno asp.písařem Dulbanem z Mlhavého údolí


...příště, až mě přepadne touha poznávat dávno zapomenuté skvosty trpasličích království, si musím vzpomenout, jak jsem v té době skončil - spoutaný, v malé cele a brodící se v krvi částečně roztrhaných a uřezaných končetin, trupů a hlav. No a jak se k tomu dostal? Pokusím se to podat tak, aby i ne-trpaslíci byli schopni tomu porozumět.

Začalo to tou hloupou touhou prozkoumat něco, od čehož najdete padací dveře a polorozpadlé schodiště do podzemí. V mém případě to navíc byla i touha se něco dozvědět o mých předcích v této části Severu. Po nedlouhém váhání jsem se vydali na pochod.

První část byla patrně pouze částečně opracovaná přírodní jeskyně, delzounští trpaslící měli ve zvyku stavět veže a pevnůstky právě nad těmito přirozenými jeskyněmi a pouze je dotvořili k obrazu svému. Po tom, co jsem přemohli krysí hejno, jsem se však dostali do prázdné uličky. Nemohli jsem totiž najít vchod do dalšího patra věže. V severní části jeskyně jsme slyšeli ozývat se hlasy *za* stěnou (ty stejně po chvíli utichly), ale nikdo nemohl objevit chodbu nebo schodiště.

A pak jsme najednou narazili hned na dvě.

Jedny, částečně drolící se kamenné schody směřující dál do podzemí, a něco jako tunel, který směřoval na východ, ale byl dost úzký. Po domluvě jsme nejdřív opětovně zatarasili tunel a vydali se po schodišti dolů.

Merelorn se neustále schovával někde vzadu, ale to bylo nyní jedno....Sestoupili jsem do dalšího patra, kde už byla rozhodně znát ruka mistra kameníka. Když jsem však studoval architekturu patra, všimnul jsem si, že některé místnoti a chodby mají jinak upravenou klenbu, ne obvyklou trojitou s centrálním křížením, ale dvojitou s vějířovou klenbou. To mě poněkud zneklidnilo, podobnou klenbu jsem již kdysi viděl, ve spisu pojednávajícím o architektuře městě duergarů Dunspeirrin. Stopy po šedých trpaslících zde však vůbec nebyli a některé sekce byly rozhodné staré, tudíž jsem se rozhodl se o tom před ostatními nezmíňovat.

Postupovali jsem dál komplexem převážně směrem na jih, v dalších místnostech jsme však začali narážet na pozůstatky po lidech i trpaslících, které rozhodně nebyli staré několik tisíc let. V další místnosti plné soch jsme objevili něco ještě více zneklidňujícího - v kamenech a na sochách byla spousta stop po drápech hlubokých několik palců.

A to nám stačilo, rozhodli jsem se se pro strategický ústup, abychom se připravili na cokoliv na nás čekalo (faktem bylo, že moje mysl byl již sesílaním kouzel vyčerpaná a půlka sružiny krvácela z různých ran, a taky mám pocit, ře Merelorn říkal, že má kamínek v botě...), vrátili jsem se tedy do předchozího patra.

Po tom neúspěchu (a řeknu rovnou, že to vlastně byl zbabělý útěk, proti kterému jsem protestoval pouze já, musím říct, zbytek prostě neměl naši pověstnou trpaslickou odvahu) jsme se rozhodli se vydat tunelem svažujícím se dolů). Jen tak-tak jsem se procpal tím úzkým prostorem (a to jsem v té době byl lehký jako pírko a hubenej jako trollí pracka v zimě). Pak se objevil zásadní problém - díra. Prakticky kolmá díra v kamenném podkladě, asi 50 stop hluboká, která někde končila, nebylo však jasné, co tam dole je. Jen jeden způsob, jak to zjistit.

První se rozhodla jít Elen, a když řeknu jít, tak mám na mysli pomocí drápů sešplhat bez lana. Já jsem samozřejmě šel druhý a bez problémů se dostal až dolů.
A pak začali problémy.Faellion patrně nikdy nelezl, protože jinak si nedovedu vysvětlit, že takové elfí ucho padne v půli sešplhu z výše 30 stop na kámen a zůstane ležet v bezvědomí. Faktem zůstává, že nebýt mě (ano, opět a znovu), nejspíše by zemřel přímo tam. Jakmile se zbytek družiny dostal k nám, začali jsme zkoumat okolí.

Rozhodně jsme se octli pod úrovní patra, ze kterého jsme původně utekli. Kamenická práce téměř dokonalá. Z místnosti jsem však mohli prozkoumat pouze jižní část komplexu, na západ nám cestu blokovali masivní kamenné dveře. Ty jsme nechali být, a vydali se na jih. Příliš mnoho jsem však neobjevili, několik ostatků a podivnou místnost s arteficielním jezírkem v nejjižnější části.

Museli jsme tedy skrz dveře. Už jen kvůli tomu, že vyšplhat zpátky bylo prakticky nemožné... Merelorna napadlo použít část té jeho alchýmie a povedlo jsem mu s ohlušujícím rachotem otevřít průrvu v 10 palců silném kam. křídle dveří.

V další místnosti bylo několik soch, ve kterých bylo v tajných přihrádkách několik flakónků. Faellion našel zalíbení v jedném z koster a rohodnul se jí přimět k dalšímu životu posluhování (nejsem si úplně jist, jestli se to jeho bohyni bude líbit), což v praxi znamenalo, že nemrtvý dostal do ruky stehenní kost očarovanou kouzlem světla a šel první.
Někdy si říkám, že lidi jsou mnohem víc šílení, než se komu může zdát. Museli jsme vypadat jako divná procese v čele s vrzajícím kostlivcem a stehnem v ruce.

Nebyli jsme o moc divnější, než to, co jsem našli pak. Nejspíše pohřební místnost, velice starou pohřební místnost. U západní zdi kamenný sarkofág, co však v ten moment nás zaujalo více, byly dvě černočerné vlnící se plochy při severní zdi - portály! A funkční, alespoň podle krátkého prostudování.

Pozornost nejdříve všichni obrátili k sarkofágu, o kterých je známo, že občas skrývají poklady pohřbeného (truhly pod ním jsme si všimli až později). Chtěl jsem zakročit, protože bylo jasné, že jde o trpasličí hrobku (co jiného, že ano). Jaké však bylo mé překvapení, když jsme v sarkofágu objevili kostru humanoida, nejspíše člověka. A ještě větší, když se ona dávno pohřbená mrtvola se probrala k životu. Rozhodně to však nebyl obyčejný nemrtvý, kdo na něj pohlédl, ten zůstal jako bez života!
Tato nevýhoda rozhodně neplatila pro Elen, která se do něj pustila hlava- nehlava a rovněž neplatila pro Merelorna (skrček malej ušatej), který se krčil u vstupu a zasypával příšeru mrazem i ohněm. Zde bych ještě doplnil, že ten báječný kostlivec, který nám sloužil tak krátce, nalezl věčný odpočinek, když jsme zničili nemrtvého, protože ta zrůda ho vyrvala Faellionovi z moci silou vůle. Po nedlouhém boji bytost padla a my jsem se začali věnovat truhle pod sarkofágem. Obtěžkání několika sty různými zlatými mincemi a stříbrem jsme obrátili další pozornost k portálům.

Nebylo jasné, kterým se máme vydat. Bylo celkem možné, že oba končili ve zdi, 2 míle nad povrchem ve vzduhu, nebo v komoře magmatu. Takže jsme zvolili variantu *uvidíme, vyzkousíme*.....
A usmálo se na nás štěstí, protože první šťstný cestovatel skrz portál viděl při své pouti sférami východ prvního portálu. A být roztrhán na kusy obřím démonem připomínajícím mravence by mohlo pokazit jinak celkem dobrý den.

Po cestě portálem jsme se však octli opět na neznámém místě v podzemí, kolem nás rozpadající se kamenné chodby a ne příliš příjemný zápach. Rozhodně jsme však byli dost hluboko pod zemí, odhadoval jsem tak kolem 150-200 stop. Koridory sice vypadali nebezpečně, ale ještě větší problém byl, když jsme zjistili, že někdo si dal tu námahu, aby části zdí a stropů opatřil pastmi ( a docela mě pobavilo, když pár méně šťstných členů party málem umřelo....). A nemusím snad připomínat tu část, kdy Hanuhovi kyselina málem užrala půl obličeje.

Komplexem jsme se však museli probíjet skrz haldy nemrtvých, ale nemohli jsme najít žádný záchytný bod pro to, kde jsme vlastně byli.

Co jsme však našli, to byla knihovna, která nám měla být v dalších minutách osudnou. Nejdříve vše vypadalo v pořádku, nebýt faktu, že číst knih a svitků se rozpadala pod rukama. Co však následovalo poté, bylo mnohem horší. Teď už si nejsem jist, kdo sešlápnul tu past, ale oba východy z místnosti se najednou zatarasily kovovými deskami a ze spárů ve zdech se začal řinout v hustých cárech nazelenalý plyn. Co se stalo pak si pamatuji již jen matně. Vím, že Faellionovi se povedlo na chvíli udržet plyn v části místnosti tím, že kolem nás vytvořil stěnu vířícího vzduchu (opomenu-li fakt, že předtím nejdříve oškubal familiára Merelornova.....) a Elen se snažila zvednout kovovou desku blkující východ společně se mnou - nepovedlo se nám to však, i když jsme byli tak blízko otevření. Postupem jsme padali do bezvédomí jeden za druhým a pak jsme se probrali až v malé cele.

A to nepočítám nten neliský řev, který se nám všem zařezával do kosti....